Já, auto a policie

Nedá se říct, že bych byla vášnivá řidička, ale autem jezdím ráda, zejména pokud nikam nespěchám a nemusím nikoho převážet. Poslouchám rádio, srovnám si myšlenky a relaxuju. Někdy ale tak trochu zapomenu na svět kolem sebe. Jako tuhle. Z automobilistického snění mě vytrhlo houkání policejní houkačky.

Kouknu do zpětného zrcátka a za mnou chlapíci, co spěchaj někomu pomáhat nebo někoho chránit. Asi jim překážím, napadlo mě okamžitě, a tak jsem zajela pravým kolem skoro do pangejtu, aby mě mohli bezpečně předjet. Jenže oni nic! Jeli pořád za mnou a houkali jako diví. Dokonce se mi zdálo, že i párkrát problikli dálková světla. Aha, silnice je moc úzká a klikatá, nechtějí riskovat životy civilistů v protisměru.

Tak to jim budu muset udělat místo jinak. Sešlápla jsem plyn, co to šlo, a vyrazila vpřed. Co na tom, že jsme v obci, pokud jde o lidské životy, je třeba riskovat. A co když strážci zákona spěchají někoho zachránít před vrahem nebo zadržet nebezpečné bankovní lupiče?!

Jejda, křižovatka a skočila mi tam na poslední chvíli červená. No, nedá se nic dělat, prostě to projedu, přece nechci mít příslušníky i s oktávkou v kufru! Pořád se řítí za mnou a houkání mi drásá nervy. Kéž by tak odbočili na nějakou vedlejší cestu (přece se nevraždí a neloupí na hlavní) a já se mohla vrátit ke své obvyklé padesátce. Necítím se zrovna moc jistě, co kdyby odněkud vyběhlo dítě nebo pes! To bych ani nestačila zabrzdit...

Hurá, konec obce. Tak teď už mě snad předjedou, nikdo v protisměru a silnice rovná a přehledná. „Tak, hoši, jedem,“ povzbuzuju v duchu mladé chlapce v uniformách. „Přece se nebudete bát předjet obyčejnou ženskou!“ Jenže oni pořád za mnou. Houkají, blikají jako blázni a teď ještě ten na místě spolujezdce nějak divoce gestikuluje. „No jo, dyť vám uhýbám celou dobu,“ nechápu a rozhořčeně mávám rukama, jako o co jde?

Už toho začínám mít dost, člověk tady nasazuje vlastní život, aby jim pomohl konat povinnosti a oni se ještě vztekají. Kašlu na to, zajedu tady k pumpě a počkám, až přejedou. Trdla jedny! Hodím blinkr, zatočím volantem, zastavuju a rozdýchávám ten adrenalin. Nejsem přece jen žádnej Schumacher.

Ťuk, ťuk... někdo mi klepe na okýnko. Zvednu oči a úplně ve mně hrkne: je to chlápek v uniformě. V obličeji celý brunátný: „Proboha, ženská, vy jste se snad zbláznila!!! Proč nám celou dobu ujíždíte? Vždyť já už myslel, že vás budeme muset zastavit střelbou do pneumatik nebo co....“ Koukám jak puk: „Já myslela, že někam spěcháte. Tak jsem vám chtěla jen uhnout z cesty...“

„Z cesty! Z cesty!,“ pohrdavě zasyčí příslušník. „Copak jste neviděla svítící nápis STOP? Na střeše? Neviděla? Podívejte, vždyť vy jste neusposlechla pokynů službukonajícího policisty,“ hřímal. „A ještě k tomu jste asi desetkrát porušila pravidla silničního provozu! V obci jste jela snad stodvacet! Co kdyby odněkud vyběhlo dítě nebo pes. To byste neubrzdila! To bude teda mastný, to mi věřte.“

Rozklepala se mi kolena. Ježiši, co já řeknu doma? Že jsem ujížděla policajtům a proto jsem přišla o papíry a že všechny peníze na dovolenou padnou na pokutu... „No, co je, co nic neříkáte?“ Hleděl na mě přísně strážce zákona. „Takže já jsem ujížděla policii? Téda! Až to budu vyprávět doma manželovi, ten bude teda zírat,“ vydechla jsem udiveně. „To je jako z filmu...“

„Helejte, paninko, měl bych vám správně sebrat řidičák, ale že jste to vy, tak přimhouřím obě oči a spraví to tisícovka, co říkáte?“ Asi jsem ho obměkčila svojí naivitou. Jenže to ještě neví, že mám v peněžence patnáct korun, rybí šupinu a zrnko rejže z kamarádčiný svatby... „Ale já nemám vůbec žádný peníze,“ rozplakala jsem se. „Jedu akorát z pekařství. Koupila jsem domů chleba, rohlíky a beránka...“

Vypadala jsem asi jak hromádka neštěstí. Nohy i ruce rozklepaný, na tvářích slzy jak cizrna. To by obměkčilo i sochu svatýho Václava na koni. „Nechcete aspoň toho beránka?“ špitla jsem. Příslušník pokrčil rameny. „Co mám s váma dělat, ženská bláznivá.“ Ještě se rozhlídl nalevo a napravo, jestli jako někdo nevidí to korupční jednání, popadl piškotovou ovci a odkvačil k autu. „A cestou domů opatrně,“ houknul ještě přes rameno. „Jasně,“ horlivě jsem přikyvovala. „A hezký Velikonoce!“